Termín starov ě k ozna č uje v d ě jepisectví historické období vzniku a rozvoje prvních civilizací na St ř edním východ ě, v oblasti St ř edomo ř í a v ji ž ní a východní Asii. Č asov ě lze tuto epochu ohrani č it koncem prav ě ku okolo poloviny 4. tisíciletí p ř. n. l. a po č átkem st ř edov ě ku v 6. a ž 7. století. Naproti tomu pojem antika se vztahuje výlu č n ě na ř ecko- ř ímskou etapu starov ě ku. Rozsáhlejší pojem starov ě k zahrnuje tedy rovn ěž toto období d ě jin lidstva.

Po č átek starov ě ku lze vymezit dobou rozší ř ení písma na území staroorientálních ř íší Blízkého východu. Konec starov ě ku spadá do doby rozpadu ř ímské resp. sásánovské ř íše, jen ž nastal v d ů sledku st ě hování národ ů a arabské expanze (zánik západo ř ímské ř íše v roce 476, smrt císa ř e Justiniána I. v roce 565, smrt proroka Mohameda v roce 632). Sou č asní, p ř edevším n ě me č tí historikové ozna č ují období p ř erodu starov ě ku ve st ř edov ě k (od konce 3. a ž do po č átku 7. století) za samostatnou etapu pozdní antiky.

ENEOLIT menhiry - osamoceně stojící kameny, kamenné řady (aleje) kromlechy - dokola stojící kameny, uvnitř centrální prvek dolmeny - jednoduché komory, hrobky, oltáře trilit - dva kolmo vztyčené kameny s překladem Velká Británie - Stonehenge, Salisbury, Avebury, Windmill Hill, Silbury Hill Francie - Carnac, Le Grand Menhir, Megalitické hrobky, Saint Michel, Te'viec, Gavrinis- Morbihan ČR - Chabry, Horoměřice, Družec, Rakovník, Drahomysl, Selibice Španělsko, Malta, Gozo, Německo, Korsika, Sardinie

První vysp ě lá civilizace se vyvíjela od poloviny 4. tisíciletí p ř. n. l. v ji ž ní Mezopotámii v sumerských m ě stských státech, z nich ž nejvýznamn ě jšími byly Uruk, Ur, Eridu, Larsa, Lagaš a Kiš. P ř edevším Uruk se vyzna č oval oproti jiným okolním m ě st ů m velikou mocí. Rozmach t ě chto sídel byl zap ř í č in ě n d ů myslným a slo ž itým systémem výstavby zavla ž ování, který byl organizován a ř ízen v rámci chrámového hospodá ř ství. Prost ř ednictvím hlin ě ných st ř ep ů, pe č etí a r ů zných jiných artefakt ů z této doby je prokázáno obchodní spojení s Arábií a Indií. D ů le ž itým impulzem hospodá ř ského rozmachu sumerských m ě stských stát ů bylo rovn ěž vynalezení kola a hrn č í ř ského kruhu. Zárove ň probíhající vzr ů st obchodu a rozvoj zem ě d ě lství p ř isp ě l k urychlení vývoje písma, které slou ž ilo nejprve pouze k evidenci surovin a zem ě d ě lských produkt ů. Funkce písma se postupn ě zm ě nila: z nástroje vedení záznam ů se stal prost ř edek osobního nebo kolektivního projevu, co ž je zdokumentováno nejstaršími literárními díly, jakým je nap ř íklad Epos o Gilgamešovi pojednávající o mýtickém králi m ě sta Uruku z 26. století p ř. n. l. Politické vedení m ě stských stát ů nále ž elo kn ěž ím, kte ř í ve svých rukou t ř ímali veškerou moc. Architektonickým projevem sumerského polyteistického nábo ž enství byly a ž padesát metr ů vysoké stup ň ovité pyramidy – zikkuraty – které krom ě toho, ž e slou ž ily jako paláce kn ěž ích, plnily z ř ejm ě také reprezentativní úlohu ve vztahu k poddaným. Jednotlivá m ě sta sice vedla se svými sousedy prakticky nep ř etr ž it ě války o vodu, obchodní stezky a tribut, nicmén ě tyto konflikty nabývaly jen lokální charakter a nikdy se nestaly impulzem ke vzniku v ě tších ř íší, zahrnujících celé území Mezopotámie. Od po č átku 3. tisíciletí p ř. n. l. za č alo bohatství Sumer ů p ř itahovat pozornost nomádských kmen ů ze severu. Sv ě d č í o tom hojný výskyt semitských jmen v sumerských seznamech král ů (sumerština nepat ř í k této jazykové v ě tvi). V tomto období, které se vyzna č ovalo zni č ením monumentálních palác ů, došlo k rozd ě lení doposud jednotné sv ě tské a duchovní moci. Vládcové z této doby si nechali stav ě t obrovské paláce s hroby, ve kterých byli poh ř bíváni spole č n ě se svou dru ž inou. Na konci tohoto protodynastického období se sumerský vliv rozší ř il a ž do oblastí p ř i St ř edozemním mo ř i.

Na rozdíl od Sumeru ve starov ě kém Egypt ě došlo ji ž na konci 4. tisíciletí p ř. n. l. k politickému sjednocení zem ě. Tomuto vývoji napomohla geograficky daná izolovanost zem ě, poskytující ochranu p ř ed vn ě jšími vlivy. Č etná malá království, která se seskupila ve dva státy: Horní Egypt (s centrem ve m ě st ě Nechen) a Dolní Egypt (s centrem ve m ě st ě Peruad ž et), byla b ě hem n ě kolik generací trvajícího procesu sjednocena n ě kdy v polovin ě 32. století p ř. n. l. pod vládou hornoegyptského panovníka. V nejstarších dochovaných písemných pramenech z archaického období se vyskytují r ů zná jména vládc ů jako Škorpión, Narmer a Aha. Všichni tito králové podle pozd ě jších pramen ů ozna č ují jedinou postavu – faraóna Meniho, sjednotitele Egypta. Na konci archaického období (konec 28. století p ř. n. l.) sahala moc faraón ů a ž na Sinajský poloostrov. Egypt tehdy disponoval p ř ímým obchodním spojením s m ě stem Byblos, nacházejícím se a ž v dalekém Libanonu.

Vzestup ř ímské republiky Ve svých po č átcích byl Ř ím m ě stským státem, v n ě m ž vládli králové etruského p ů vodu. N ě kdy na p ř elomu 5. a 6. století p ř. n. l. však Ř ímané tyto krále svrhli (podle ř ímské tradice se tak stalo v roce 509 p ř. n. l., a č koli ve skute č nosti se to p ř ihodilo zhruba kolem roku 475 p ř. n. l.), č ím ž byla etruská vláda v Ř ím ě ukon č ena. Do č ela nov ě vzniklé republiky (res publica – v ě c ve ř ejná) byli ka ž doro č n ě voleni dva konzulové. Následnou pozvolnou ř ímskou expanzi nezastavil ani vpád Gal ů, kte ř í vydrancovali Ř ím v roce 387 p ř. n. l.. Po celé ř ad ě zpo č átku obranných válek se sousedními kmeny Etrusk ů, Latin ů, Samnit ů, Umbr ů a nakonec s jihoitalskými Ř eky, které vedl Pyrrhos, dosáhli Ř ímané na po č átku 3. století p ř. n. l. kontroly nad celou Itálií. Forum Romanum v sou č asnosti

Asi kolem roku 5000 p ř. n. l. se na b ř ezích ř ek Huang He a Jang-c'- ť iang ve východní Č ín ě za č aly vyvíjet neolitické vesnice, jejich ž obyvatelé se v ě novali zem ě d ě lství. Zhruba z let 3000 a ž 2000 p ř. n. l. jsou archeologicky dolo ž ena první stálá lidská sídla s obrannými hradbami. O této dob ě existují jen velice skromné historické údaje, nebo ť po č átky č ínských d ě jin jsou zahaleny pov ě stmi o ř ad ě legendárních dynastií a vládc ů. P ř ibli ž n ě mezi léty 2100 a ž 1600 p ř. n. l. m ě la vládnout dynastie Sia, její ž panování se č asov ě kryje s rozvojem doby bronzové v Č ín ě, co ž bylo potvrzeno objevy bronzových nástroj ů. Sia byla nahrazena dynastií Šang, která kontrolovala území st ř ední Č íny do 11. století p ř. n. l. Odtud se její vliv se ší ř il i do okolních zemí. Replika ž elvího kruný ř e, u ž ívaného k v ě št ě ní